Proč se česká vláda bojí Globálního paktu o migraci? Nejspíš jen sbírá laciné politické body

Česká vláda odmítla připojení se ke Globálnímu paktu o migraci. Proč tomu tak je? Při bližším prozkoumání textu tohoto paktu a argumentů, které zaznívají od vládních představitelů, je odpověď poměrně složitá.

Často to totiž vypadá, jako kdyby si text Globálního paktu o migraci ani nepřečetli. Stačí mít v názvu v Česku jedno z nejstrašidelnějších slov – migrace – a osud dokumentu jako by byl již předem zpečetěn. Od politiků se nám dostává jen plytkých a populistických argumentů, které straší společnost zvýšením počtu migrantů. Podobné strašení se totiž, jak to tak vypadá, vyplácí. A proč si nenabrat trochu politických bodů i přesto, že odmítneme nezávazný dokument, jehož základním cílem je nastavit společný postup při řešení problémů i výzev migrace?

Není přitom pravda, že by nám tento pakt něco vnucoval. Hned v úvodu textu se píše, že se jedná o právně nezávazný kooperační rámec, který chce podpořit mezinárodní spolupráci mezi všemi relevantními aktéry, jelikož žádný stát nemůže vyřešit migraci sám. Jedná se o mezinárodní problematiku, která vyžaduje společný postup. Ten samý odstavec (7.) zároveň dodává, že dokument podporuje suverenitu členských států.

Právě národní suverenita je jedním z hlavních principů celé deklarace, která zdůrazňuje, že jednotlivé státy mají právo na určení své vlastní migrační politiky v souladu s mezinárodním právem. Podle své vlastní jurisdikce mohou rozlišovat mezi legální a nelegální migrací, zároveň mají sami určit legislativní a politické prostředky pro implementaci tohoto paktu. Proč se tedy ve výhradách české vlády mluví o tom, že nedostatečně rozlišuje mezi legální a nelegální migrací? Hned v úvodní části textu je jasně napsané, že kompetence tohoto rozlišování zůstávají v suverenitě národních států.

Jedním z hlavních cílů Paktu má být ‚usnadnění bezpečné, řízené a legální migrace, zatímco má dojít ke snížení výskytu a negativních dopadů nelegální migrace‘. Snahou má být zároveň zmírnění nepříznivých faktorů, které způsobují, že lidé opouští své domovy a jsou donuceni hledat jiné místo k životu. Řeší mimo jiné i to, jak se lépe vypořádávat s migrací v případě změn klimatu či přírodních katastrof. I tohle je důležité téma, které bychom mohli v budoucnu řešit. A je lepší být na tuto možnost připravení. Pokud by nás totiž zasáhla nepřipravené, mohlo by to mít skutečně negativní dopady.

Pakt je silně zaměřený na dodržování lidských práv a základních svobod, a to jak u migrantů, tak u obyvatel zemí a regionů, kam proudí. Zdůrazňuje potřebu informovanosti, slušného zacházení a řádného procesu. Vnímá jak problémy, tak příležitosti, které z migrace plynou. V České republice jsme si zvykli na to, že je slovo ‚migrant‘ skoro sprostým slovem, nicméně země z migrace skutečně prosperují. Není však pravda, že by k migraci vybízel. Navíc nechává mnoho pravomocí v gesci samotných států. Přesto způsobuje kontroverze, které jsou místy až nepochopitelné.  

Přestože dokument zdůrazňuje, že je absolutně klíčové, aby nás výzvy mezinárodní migrace spojovaly, opak je bohužel pravdou. Od deklarace odstupuje spolu s menšinou dalších států i Česká republika, a to aniž by dokázala smysluplně vysvětlit, co jí na něm vadí. U veřejnosti si tím pár politických bodů nyní určitě získá. Jak medvědí službu tím České republice ale dělá, se ukáže v budoucnu v případě další migrační krize.  Je totiž krátkozraké doufat, že ta z roku 2015 byla zároveň i tou poslední. A je třeba být na to připravení.

 

Sdílet