Euro slaví 20. narozeniny. Pro Česko by měly být impulzem k zahájení seriózní debaty o jeho případném přijetí

První den roku 2019 oslavila své dvacáté narozeniny společná evropská měna. Při této příležitosti bych byl rád, kdyby byl začínající rok obdobím, kdy v České republice odstartují seriózní veřejné i politické debaty o reálném významu eura, o jeho výhodách i rizicích a o tom, jak případným rizikům čelit nebo předcházet. Nejen proto, že jsme k jeho přijetí koneckonců zavázali, ale zejména, že absence takové debaty z nás občanů a podniků činí rukojmí politikaření politiků, kteří si vystačí s plytkými a zavádějícími slogany a kteří svojí politiku staví na neinformovanosti lidí. Jinými slovy, absence debaty se jednou může obrátit proti nám.

Eurem se poprvé začalo platit 1. ledna 1999, a to v jedenácti evropských zemích. Nyní je euro oficiální měnou v 19 státech EU, platí jím 340 milionů Evropanů. Přestože je euro stále poměrně mladé, během dvou dekád se stalo druhou nejdůležitější mezinárodní měnou, která předvedla, že dokáže překonávat i krize. A i když má eurozóna stále své mínusy a potřebuje určité reformy a lepší správu, její ekonomika neustále roste. Přispívá k stabilitě cen, nižším transakčním nákladům, ochraně úspor, k transparentnějším a konkurenceschopnějším trhům i k růstu obchodu.

Měla by se tedy stát Česká republika součástí eurozóny? I můj názor na přijetí eura se postupně vyvíjel. Faktem však zůstává, že jsme se k přijetí eura zavázali, nevyjednali jsme si žádnou výjimku, jakou mají Británie či Dánsko. Pokud tedy splníme kritéria, která jsou ke vstupu do eurozóny zapotřebí, ze  smluvně právního hlediska bychom euro přijmout měli. Souhlasím však, že eurozóna by neměla být jen otázkou právního charakteru. Je totiž rovněž zásadním politickým a ekonomickým projektem, který přináší příležitosti ale také rizika. A v České republice se k této problematice přistupuje dost nezodpovědně, respektive způsobem, který politikům labužícím si v české kotlině a chvějícím se v politicky konkurenčnějším prostředí vyhovuje.

Česká republika nemá jasnou a srozumitelnou evropskou politiku, a to již od vstupu do EU, kdy se objevovala skepse, že v ní jako malý stát nic nezmůžeme, že se v ní rozpustíme jako kostka cukru v kávě. Plytké a zavádějící řeči českých politiků i nyní přispívají k tomu, že se chováme spíše jako pasivní pasažér, který se jen veze. A to bez ohledu na to, o jak velkých úspěších a aktivitě Česka na evropské úrovni hovoří premiér. Ostatně podívejme se na rozhovor s premiérem Babišem, který vysílala ČT24 na Nový rok. Co se týká EU de facto bezobsažný, sloganovitý a do budoucna slepý. Realita je totiž někde jinde. Nejenže nejsme schopni srozumitelně argumentovat a k navrženým řešením, která horlivě odmítáme, nepřinášíme alternativy, naše postavení ovlivňuje právě i fakt, že stojíme mimo eurozónu.

Pokud bychom nastavili vhodné podmínky, mohli bychom přijetím eura ztratit jen velmi málo. Naopak by se nám otevřelo mnoho příležitostí, jak se stát aktivními evropskými hráči. Vstupem do eurozóny bychom se dostali do centra dění. Tím, že v něm nejsme, klesá naše váha i v oblastech, které se eura nedotýkají. A nenapomáhá tomu ani fakt, že přihlížíme eurosummitům, kde jakožto země, která eurem neplatí, stejně nemůžeme nic ovlivňovat. Již nyní je i kvůli tomu váha České republiky menší než Slovenska. Zajímavým kontrastem k výrokům českého premiéra jsou zprávy ze stejného dne ze Slovenska a hodnocení Slováků, co jim přineslo euro.

Měli bychom tedy přestat lavírovat a oddalovat seriózní diskuzi o možném zavedení eura. Děsí mě, že zde v tuto chvíli žádná taková debata neexistuje. V tomto politické vedení země opravdu selhává. Proto pojďme vést vážnou veřejnou i politickou debatu o plusech a mínusech eura, o jeho rizicích i o tom, jak jim předcházet. O jejích přínosech totiž nemůže být pochyb. A nemusíme přitom čekat na iniciativu vlády, té se stejně asi nedočkáme.

Sdílet