Prohlášení Pavla Teličky k dohodě Kim Čong-una a Donalda Trumpa o denuklearizaci KLDR

Severokorejský vůdce Kim Čong-un a americký prezident Donald Trump podepsali v Singapuru dohodu, jejímž cílem by měla být denuklearizace Severní Koreji (KLDR). Přestože Trump po skončení jednání oznámil, že je výsledkem ohromen, já sám podobně nadšený nejsem. 

S vyjádřením k této dohodě jsem nějakou dobu čekal, jelikož jsem myslel, že dojde ke konkretizaci jejího obsahu. Bohužel se však ukázalo, že veškeré informace odkazují k relativně vágnímu textu. Samotný fakt, že došlo k dohodě o denuklearizaci KLDR, je samozřejmě velmi pozitivní zprávou. Co však zůstává i nadále otevřené, je to, jak bude k docházet k naplňování jejích závazků, jak bude vypadat kontrola a zda existují nějaké záruky, které by znemožnily především severokorejské straně pod nějakou záminkou od této dohody odstoupit. A to se všemi důsledky, které by to mělo. 

Přestože je dohoda logicky dobrou zprávou, zůstávají stíny jak nad ní, tak nad samotnou schůzkou. Člověk, kterého lze bez přehánění považovat za osobu zodpovědnou za tisíce lidských životů a za subjekt stojící za destabilizací severokorejského regionu, se najednou dostává do záře reflektorů a stává se téměř hrdinou. Přitom se jedná o osobu, která má špinavé ruce a nesporně ji můžeme označovat jako diktátora. Severokorejskému vůdci zahrávajícímu si s jadernými zbraněmi, někomu, kdo se podepsal na nesčetně lidských osudech, se najednou dostává nejvyšších poct. 

Singapurské setkání považuji rovněž za promarněnou příležitost Donalda Trumpa k nastolení dalších důležitých otázek. Byla zde možnost začít určitý proces, který by mohl vést ke zlepšení postavení života Severokorejců a především k respektování základních lidských práv a svobod. V tomto ohledu se jednalo o jedinečnou příležitost. Není možné tvářit se tak, že toto téma neexistuje. Byť bylo setkání zaměřeno převážně na denuklearizaci, tak téma dodržování lidských práv mohlo a mělo být rovněž na stole. Zatím nevidím žádný postupný demokratizační proces, který by KLDR nepochybně potřebovala. 

Rovněž mě znepokojuje určitá nekonzistentnost amerického prezidenta Donalda Trumpa. Zatímco se schází s Kim Čong-unem, téměř bez domýšlených důsledků odstupuje od jaderné dohody s Íránem. A o tom nyní nemluvím z pozice někoho, kdo by si dělal o Íránu přehnané iluze. Naopak patřím k velkým kritikům této země a poměrů v ní. Vidíme tu tedy dva velmi podobné případy, avšak v případě Trumpa vždy odlišný přístup. Bohužel právě v případě Íránu jde i proti Evropské unii, čímž se rozchází cesty dvou strategických spojenců. Což je škoda. 

Sdílet